Znáte takové ty věty v komunikaci a výchově jako „budu tě mít ráda, když…“ „Nemůžu si tě vážit, když jsi takový a takový…“ „To, co jsi řekl (udělal), bych do tebe neřekla… teď s tebou nebudu kamarádit.“ Rádi s druhými manipulujeme. Snažíme se je vtlačit do nějaké své představy o nich. A pokud oni tu představu nesplňují, tak je raději raníme a třeba se pak polepší a začnou se chovat podle našich představ. Nejsme zvyklí vnímat lidi takové, jací jsou, raději na ně nahlížíme jako na takové, jaké je chceme mít. Často proto, že potřebujeme, aby uspokojili nějakou naši potřebu – raněnou sebehodnotu či sebelásku. Ale opravdu chceme, aby takto vypadala komunikace mezi lidmi?
Jsme rovnocenné bytosti. Já jsem v tobě, tak jako ty ve mně. Máme různé schopnosti a přednosti. Každý jsme jiný. Ale jsme si rovni v lidství jako takovém. Při svých cestách po Bali potkávám hodně místních lidí. A dnes už mám tady mezi nimi i hodně přátel. Jsou různých vyznání, ale převažují mezi nimi hinduisté. Jsou to milí, věčně usměvaví lidé. Jsou vychováváni v jiných hodnotách, než my. Děti tu milují a zahrnují je láskou. Rádi si s nimi hrají. A z milovaných dětí tu vyrůstají milující dospělí. A já se s nimi rád bavím, kdykoliv mám možnost. A oni mi tu pozornost vracejí. Snažím se je poznávat, bavit se s nimi o jejich zvycích, učím se jejich jazyk, vtipkujeme. A všiml jsem si u nich krásného jevu, který ale potkáte na mnoha místech v Asii. Když si je získáte, chtějí se s vámi kamarádit jen tak. Užívají si vaši přítomnost a jsou šťastni za každý okamžik s vámi. A není to jen proto, že jsem turista, chovají se tak i mezi sebou. Viděl jsem je při různých oslavách a rodinných sešlostech, na které jsem byl pozván. Vztahy jsou pro ně velice důležité. A ne jen v rodině, ale i se sousedy, přáteli i neznámými lidmi.
Nedávno jsem se vrátil z výletu, na který mě pozval právě jeden místní kamarád. Prostě nám chtěl ukázat svá oblíbená místa na ostrově, pochlubit se krásnými zákoutími a pak nás pozval i k sobě domů. Celý den byl šťastný z naší společné přítomnosti a nakazil nás tou úžasnou náladou všechny. I my u nás jsme šťastní, když jsme s přáteli. To, o čem píši, je o nádherném souznění a radosti z bytí spolu s druhými lidmi. V takové síle jsem to zažil až tady na Bali. Bylo to moc milé. Bylo hezké pozorovat, že můžeme spolu mluvit, a být prostě jen tak. Byly okamžiky, kdy jsme nepřetržitě mluvili, stejně jako potom třeba jen mlčky jeli v autě, ale pořád to byla úžasná společnost s nádherně tekoucí energií mezi námi. Jsou nastaveni na lásku a radost. A láska a radost se pomocí zákonu rezonance vrací do jejich životů.
Není třeba hledat v druhých své představy, pouze s nimi být. I toto nastavení v sobě znovu objevujeme a znovu nastavujeme na našem kurzu, abychom si dokázali užívat přítomnost druhých „jen tak“ ať už jsme doma se svými blízkými nebo kdekoli na světě.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz
Blog
-
Přátelství jen tak
-
Láska s podmínkou II
„Budu tě mít rád, když….“ „Miluji tě, ale….“ „Kdybys byl takový, byla bych šťastnější….“ Kde se bere ta podmínka? „Když budeš hodný, můžeš jet s námi na výlet.“ „Buď hodný chlapeček, jinak nedostaneš dárek.“ „Ty jsi ale hloupý, nedostal jsi jedničku.“
Naše západní kultura je plná když. Naučili jsme se směňovat vše – i lásku. Pro většinu lidí, kteří přicházejí na náš kurz, není láska běžnou součástí života. Je to něco, co je za odměnu, jen když jsou takoví a takoví, je to něco, co si musí zasloužit. Mezi nejčastější důvody, proč přišli na kurz, patří – chci pomáhat ostatním. Všichni instinktivně cítíme, že když dáváme ostatním, získáváme i my a celkově se cítíme šťastnější. Problém nastává, když chceme ostatním pomáhat především proto, že se chceme cítit důležití, potřební, milovaní… jednoduše, když chceme pomoci směnit za jakýkoli radostný pocit.
Když se podíváme hlouběji do toho, proč lidé chtějí pomáhat ostatním, nalezneme téměř vždy alespoň jeden z výše uvedených důvodů. Ti, co pomáhají nezištně, prostě jen tak, ani svou činnost pomocí často nenazývají. Jednoduše jsou a sami sebou obohacují život svůj i životy druhých lidí. Nemají potřebu pomáhat, aby jim bylo pomoženo.
Proč se nám tohle děje? Lásky v našich západních životech není hojně pro všechny a v každém okamžiku. Je to něco, čeho je omezený počet. Proč? Nejsme schopni bez podmínek milovat své děti, žijeme velice rychle a zmateně, nechápeme svoje emoce, máme nevyléčená svoje vlastní emoční zranění a ani nevíme, jak je vyléčit. Nestavíme vztahy s lidmi a lásku na první místo. Důležitější jsou pro nás pracovní úspěchy, postavení a to, co člověk ví a dokázal. To z něj dělá hodnotného člověka. Lidská bytost jako taková pro nás nemá absolutní hodnotu v tom smyslu, aby byla milována ať je jakákoliv a dělá cokoliv. Toto učíme svým příkladem i své děti. A z dětí, které jsou milovány a přijímány jen za určitých podmínek, vyrůstají dospělí, kteří také milují a přijímají jen za určitých podmínek. Učíme se na sobě hledat chyby a nemilovat se takoví, jací jsme. Učíme se stát se lepšími, abychom se mohli mít rádi v budoucnu. Jenže dalšími a dalšími zkušenostmi si uvědomujeme, že budoucnost, kdy se sebou budeme opravdu spokojení, se neustále oddaluje. Toto vše způsobuje naše naučené nastavení.
Vytvořili jsme si (přejali) bloky, které nám brání v bezpodmínečné lásce. Můžeme ji zažívat všichni. Je jedno, jak jsme to měli do dnešního dne. Všichni v sobě můžeme bezpodmínečnou lásku k životu i druhým lidem opět otevřít. Stačí ji v sobě jen zase otevřít. Jsme schopni zahojit naše vnitřní dítě toužící po přijetí a milování za každých okolností. Jsme schopni zahojit i své rodové linie, jelikož když přestaneme podle nastavených pravidel hrát my, umožňujeme snadnější přenastavení i pro ostatní. Jak praví jeden citát: „Jednou přijde člověk, který změní tvůj život už jen tím, že je.“ Už to že jsme, je hodno lásky.
Na Bali, mezi místními lidmi, je vidět v jejich přirozeném nastavení to, jak mají rádi sebe a tím pádem i druhé a život samotný. Jsou plni lásky a vyrovnanosti. Domorodci, se kterými jsme se spřátelili, nám popisovali, jak se dívají na svět. Vše je totiž pro ně dobré. A nic nestojí za to, aby si kazili den a byli smutní. A to jsou jejich podmínky k životu, někdy na hranici přežití. Říkali mi, že když už se děje něco špatného, tak na to reagují raději smíchem. Celou situaci obrátí do humorného pohledu na věc a pak se i nepříjemné věci snášejí lépe. Nedávají si žádné „když“, jednoduše milují. Milují sebe a skrze sebe celý svět. Milují celý svůj život.
Když si zpracujeme své bloky a naučíme se na svět dívat s úsměvem a pozitivním pohledem, začne celý náš život být najednou veselejší, příjemnější a plný lásky, která je – a neodchází, když…
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Jak se správně chovat, abyste si získali vytoužený protějšek?
Na internetu najdete obrovské množství návodů na to: Co dělat a nedělat na prvním rande? Jak být bohyní v sexu? Co nikdy neříci muži/ženě svých snů? 10 způsobů, jak získat muže/ženu. A podobných nadpisů můžeme nalézt nekonečně mnoho. Když se podle toho budeme chovat, pravděpodobně zažijeme příjemné rande, anebo taky ne. Možná se staneme bohyní v sexu a možná ne. Možná s námi partner zůstane, anebo taky ne. Návody potřebujeme na to, abychom si udrželi nekompatibilního partnera. Na něj je nutno používat triky, aby s námi byl. Když potkáte ideálního partnera, můžete porušit naprosto všechna pravidla popsaná v těchto návodech, a přesto budete neodolatelná/ý a okouzlující.
Ideálnímu partnerovi připadají kouzelné i naše chyby a slabosti. Přijímá nás takové, jací jsme. Může o nás vědět všechno špatné, co jsme kdy udělali, vidět nás v choulostivé a trapné situaci a přesto nás neodsoudí. Že ideální partneři neexistují? Ale existují. Pouze si je nepouštíme do svého života. Naše nastavení a podvědomé programy, podle kterých žijeme, jsou něco jako filtry, přes které nevidíme toho ideálního. Jsme schovaní za filtry svých programů a přes ně si myslíme, že vidíme toho správného, ale vlastně jen přitahujeme takový protějšek, který nám zahraje naše bloky. To je například situace, kdy žena, která má v sobě bloky zahrnující nevěru, si opakovaně do života přitahuje zase partnery, kteří ji opět podvedou. Ač byli na první pohled těmi hodnými a naprosto věrnými.
Teprve když si vyčistíme svou hlavu a zbavíme se těchto programů, dovolíme si přitáhnout do života to, co skutečně chceme. Na kurzu se mj. učíme, jak si nastavit ideálního partnera a zpracovat si všechny bloky, které nám brání v tom, aby nám takový partner vstoupil do života. A hle – on přichází a často velice brzy. Ve chvíli, kdy máme v sobě nastaveno, že může přijít a není už žádné ALE. A také se často stává, že zjistíme, že ideální partner je právě vedle nás. Jen jsme mu svým nastavením bránili, aby se jeho ideálnost mohla projevit. Najednou je vztah čistší, láskyplnější a otevřenější. Naše mysl je velice mocná. To, jaké partnerství zažíváme, si tvoříme my sami. Pokud nejsme spokojení, můžeme to změnit pouze my sami. Pokud nám cokoliv nevyhovuje, nemůže za to ten druhý, i když je snazší to na něj svést. Můžeme si za to sami. My a naše nastavení.
Jakmile se nastavení změní, začnou se dít změny. Naše životy se otočí tím správným směrem a můžeme prožívat vztah a život podle svých skutečných představ. Současný partner se může stát tím ideálním nebo se partnerství harmonicky ukončí a pak může vstoupit do života obou právě ten ideální.
Přestaňte bránit svému štěstí a naučte se nastavovat svou realitu takovou, jakou si přeje žít.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Příběh našich absolventů
Do cesty jim přišla velká zkouška – rakovina. Změnili sami sebe a vyhráli ten nejdůležitější boj ve svém životě. Jsme velmi šťastni, že s vámi můžeme sdílet příběh našich dvou absolventů. Je nádherné pozorovat jejich proměnu.
Pracuji v oboru, kde slyším silné příběhy a většinou se špatným koncem a dnes už si říkám, škoda, že neznali TKDM, určitě by to pro ně bylo alespoň lehčí, když ne úplně dobré. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že to, na co si myslíme, vyslovíme nebo nám předurčili naši blízcí v dobré víře v naše blaho, se nám opravdu stane. Už jako osmileté mi moje babička /nejlepší bytost mého dětství/ řekla: „Tohohle kluka si jednou vezmeš… on bude po taťkovi, ten nadevše miluje svoji ženu a ve všem jí pomáhá, s ním se budeš mít dobře.“ Taky říkala, že dům, který jí patří, bude jednou můj. Bylo mi deset let, když odešla. Roky utíkaly a v mých šestnácti letech se najednou začaly moje cesty propojovat s cestami toho „hodného kluka“ a tak, jsem ve dvaceti mohla babičce tam nahoru říct: „Měla jsi pravdu, já si ho beru, děkuji, že jsi mi ho předpověděla a poslala.“ Bezesporu to tak bylo. A život šel přesně podle slov té moudré ženy.
Nastěhovali jsme se do jejího domu a vychovali spolu dvě úžasné dcery. „Mami, myslíš, že najdu tak hodného kluka, jako je náš taťka?“- zeptala se mně jedna z nich. „Budeš muset hodně hledat, ale určitě ano“. Dnes vím, že se jim to oběma podařilo. V zaměstnání jsem měla postup, který jsem si přála a po čase, když jsem si pomyslela na změnu, zase jsem měla tu práci, jakou jsem chtěla a i manžel pracuje v oboru, který vystudoval a který má rád. Pak jsem jednou řekla v souvislosti s vážným onemocněním: „Tuhle zkušenost my naštěstí v rodině nemáme.“ – Všechno co říkáš a na co myslíš, se stává skutečností – dobré i zlé.
K třicátému výročí svatby jsme dostali dar v podobě největšího strašáka- rakovinové buňky ve vyříznutém melanomu. Na onkologii řekli, budeme to pozorovat, přijďte za tři měsíce. – Jakoby čekali, až z vás bude pacient… Žádná rada nebo opatření týkající se prevence nebo předcházení nežádoucímu vývoji nemoci. Bezesné noci, společný pláč, společné mlčení,…strach. „Musíme spolu o tom mluvit, najdeme řešení, jen se mnou mluv. Ne ti, co odejdou, ale ti, co zůstávají, to mají těžké.“ „Já si Tě uzdravím.“ Nechci v padesáti zůstat sama… Našli jsme lékaře, co byl ochotný nám pomoci. Po první návštěvě jsme byli otřeseni. Výsledek jeho měření byl pro nás nepochopitelný. Nikdy nemarodil kromě infekčního zánětu jater v šestnácti letech téměř žádné onemocnění, žádná pracovní neschopnost. A teď tohle … Přítomnost rakovinotvorných buněk, aceton v játrech, velké množství parazitů, téměř nulová imunita,… Řešením je přísná dieta a podpora doporučenými léky na přírodní bázi.
A tak začala naše cesta. Bez cukru a bílé mouky? – My dva, kteří tak milujeme sladké. Netušila jsem, že pečením moučníků a buchet dvakrát do týdne svým milým vlastně škodím. Bez brambor a knedlíků?? – Vždyť na tom jsme vyrostli?!?! Těžce, ale šlo to. Jenže to jsme na sebe byli ještě málo přísní. Na druhé návštěvě naměřeno jen nepatrné zlepšení. Doporučené léky mají na příbalu napsáno podpora onkologické léčby a to už není žádná prča. Moje odhodlání – uzdravit si ho – prospělo ve výsledku i mně. Nejen úbytkem na váze, ale i uvědoměním si sebe sama a uspořádáním životních hodnot. A ještě jedno konstatování našeho lékaře: „Je to ve vaší hlavě. Musíte to z ní dostat. Jediný, kdo, podle mého, to opravdu umí je Pavel Vondrášek.“ No a tak jsem ho našla, přítel Google mi pomohl. Kurz TKDM je za necelý měsíc a nám dvěma šetřílkům bylo poprvé jedno, kolik to stojí. Věděli jsme, že nám pomůže a prospěje.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsme tu každý za sebe. Můj muž to naštěstí pochopil hned a změna na něm byla pozorovatelná už na konci prvního stupně. Poznali jsme úžasné lidi a znovu objevili věci a dovednosti, které jsme v průběhu života upozadili. Už si zase umíme hrát a hlavně – postavili jsme každý sám sebe na první místo. Doma jsme si kvantovali každý sám a spolu navzájem. Moc se mi líbí to, jak Iva říká: „Co chceš??“, tak hravě a laškovně. A tak se stejným tónem ptám minimálně dvakrát denně: „Co chceš??“ a posílám vlny na požadovaný záměr. Pomáhají nám i naši noví přátelé „kvanťáci.“ S láskou vám všem upřímně děkuji. Věříme, oba věříme, že se nám to daří.
Následující kontrola na onkologii dopadla dobře a druhý den i měření u „našeho“ pana doktora. Nejdřív mrskal knírem, jakoby se divil a pak mu jen cukaly koutky, když se dozvěděl, že jsme byli na kurzu. „Výborně, výborně. To je moc dobře. Ještě poladíme tu imunitu a musíte se naučit odpočívat.“ – Jakoby ho znal odjakživa, poznal, že je to dříč, který si práci hledá a když náhodou žádná není, tak si ji vytvoří. Na dvojku jedeme natěšení a zvědaví, co ještě v sobě objevíme, co ještě se můžeme naučit a s dobrými zprávami pro naše „spolu-uzdravovatele“. Je úžasné, co všechno umíme a dokážeme, jen jsme to v běhu života pozapomněli. Dokonce i čarujeme, rozpouštíme mraky a hlavně pomáháme a prospíváme sami sobě a dokážeme pomoci i ostatním, když nás požádají.
Získali jsme novou zkušenost, sice špatnou, ale zřejmě jsme to oba potřebovali. Ten můj „hodný kluk“ už umí odpočívat a já miluju to, jak se na mně podívá, když se spolu odpoledne zase potkáme doma. Nemusí nic říkat, stačí, když mně obejme a oba víme…
S pokorou, vděčností a láskou. Jsme tady a teď.
Přejeme vám oběma krásný život plný radosti.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Úsměv
Při mých cestách na Bali se mi líbí velké množství usmívajících se lidí. Kamkoliv přijdu, kdekoliv jdu, lidé se na mě usmívají, přejí krásný den. Ptají se jak se mám.
A to vše prostě jen tak. Je to v jejich povaze. Jsou prostě usměvaví a přátelští.
Určitě všichni znáte tento krátký popis úsměvu: „Úsměv nestojí nic a přináší mnoho. Obohacuje toho, kdo přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo dává. Trvá jen chvilku, ale vzpomínka na něj je věčná. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něho obešel, ani tak chudý, aby ho nemohl darovat. Úsměv přináší štěstí. Ve starostech je oporou, je znakem přátelství. V únavě přináší odpočinek, ve smutku potěchu a pro každou bolest je lékem. Je dobré, že ho není možno koupit, ani půjčit, ani ukrást, protože má hodnotu od chvíle, kdy se dává. Kdybys někoho potkal a on neměl pro tebe úsměv, i když na něj čekáš, buď velkodušným a oblaž ho svým úsměvem ty. Protože nikdo tak nepotřebuje úsměv, jako ten, kdo ho nemá pro druhé. “
Na Bali to hodně souvisí i s jejich filosofií. S jejich pohledem na svět. Oni vědí, jak je úžasný život. Jak je důležité nenechat si vzít svou vnitřní pohodu a své nastavení. Když se někdo zrovna neusmívá, tak má možná jen špatný den. A když se oni na něj usmějí, tak mu ho zpříjemní a on se pak začne usmívat třeba taky. Anebo aspoň ta jeho špatná nálada bude menší a snesitelnější. Moc se mi ten jejich pohled na svět líbí. Je příjemné všude kolem sebe potkávat milé a usměvavé lidi, kteří vás zdraví jako své staré známé.
Kdykoliv se pak vrátím zpět do Evropy, tak je to takový malý šok. Lidé jsou tady moc vážní. Neusmívají se. Spíš se mračí. Byl jsem včera den po návratu na obědě v restauraci a všichni se tvářili, tak nějak moc důležitě a vážně. Rád se na lidi kolem sebe usmívám, i v běžném životě. Kamkoliv jdu. Jejich reakce je nejdříve překvapená, někdy se i rozhlíží kolem sebe, komu je úsměv vlastně určen. A pak přichází odpověď, nejdříve nejistý náznak úsměvu, který rychle přechází v krásný úsměv, při kterém se rozzáří oči. Líbí se mi toto chvilkové spojení s lidmi. Předání si vzájemné lásky a úcty k druhé bytosti. Když se na sebe budeme usmívat, budeme se cítit příjemněji. My si vytváříme pocit, jaký máme sami ze sebe, ze svého dne, svého života. Proč se tedy brát tak moc vážně a důležitě? Proč se mračit na všechny kolem nás? Co tak hrozného se nám děje, že nemáme sílu se usmívat? Když se budeme na všechny kolem nás usmívat, tak se náš život díky úsměvu rozzáří mnohem víc. A pak si můžeme nést svůj úsměv kamkoliv půjdeme a bude nám krásně.
Tak si pojďme dát takovou malou výzvu. Usmívejte se na lidi kolem sebe. Když přijdete někam, kde se lidi mračí, a je jedno jestli to je v práci, na úřadu, v obchodě, usmívejte se na ně. Nakažte je svým úsměvem. Uvidíte, že se rozzáří nejen váš život. Zkuste to.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Až..
Až absolvuji studia na mé škole, přijde změna. Po téhle dovolené se budu cítit odpočatě. Až najdu vhodného partnera, budu se cítit milována. Až přejde tohle období, budu se cítit zase dobře.
Naše životy jsou plné AŽ. Jsme naučeni, že odměna a hezké pocity mohou přijít, AŽ se něco stane, až se něco posune, nebo až někdo něco udělá. A věříme tomu dál, dokonce i přesto, že kolikrát se stane to vytoužené AŽ, a přesto se pocit uspokojení nedostaví, jelikož jsme si během doby, které předcházelo tomuto AŽ, vytvořili už nové AŽ. A tak stále čekáme, až…
A radost ze života se postupně vytrácí, začínáme ztrácet ideály, vkrádají se do našich srdcí pocity, že život je jen tvrdá dřina a stejně to naše snažení k ničemu nevede. Jenže tohle je jen NÁŠ naučený POHLED. Naučené vnímání reality kolem nás. Je to program v našem nastavení. A tento program můžeme změnit. Můžeme se zaplnit láskou, smyslem života, uspokojením a pocitem vítězství už TADY a TEĎ. V tuhle chvíli můžeme prožít všechny pocity, po kterých toužíme. Můžeme se do nich zabalit jako do hedvábné peřinky, která hýčká naše srdce, duši, i tělo. To, jaké pocity prožíváme a co z reality vnímáme, je NAŠE VOLBA. A tuto volbu se můžeme naučit ovládat vědomě. Nemusíme být pouhou loutkou svých pocitů. Můžeme být hlavním hrdinou svého životního příběhu a psát ho tak, jak si přejeme. Stačí změnit program z AŽ na UŽ.
Znamená to, že teď už nemusím nic dělat a o nic se snažit? Ne. Stále děláme pravidelné a postupné kroky k dosažení svých snů. Ale už se za dosažením svých snů nemusíme plahočit, abychom zaplnili nějakou díru sami v sobě. Ale děláme to pro radost z tvoření. Jsme naplněni láskou, hojností, radostí a díky tomu nám i tvoření jde snáze, jelikož fungujeme ve vyšších vibracích a využíváme zákona přitažlivosti. Vysíláme lásku, hojnost, radost a dostáváme zpět ještě více lásky, hojnosti a radosti. Stále každý den pracujeme, ale už s jiným cílem. S radostí z celé cesty, která je sama o sobě cílem. S radostí z tvoření jako takového.
Jak přenastavit své programy a zvolit si realitu, kterou chcete žít, učíme na kurzech Techniky Kvantového Doteku Matrixu. Kurzy jsou plné praxe, takže změny cítíte okamžitě na vlastní kůži. Zjistíte, že si už nemusíte komplikovat život překážkami, které si sami tvoříte a začnete žít život UŽ tady a teď a ne AŽ.
Přejeme vám nádherný den plný radosti z vašeho tvoření.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
O našich potřebách
„Největším vítězstvím je nepotřebovat žádné vítězství…“ – John Lennon
Potřeba je krásná věc, která nás provází. Je takovým naším motorem. Kvůli potřebě ráno vstáváme a jdeme něco dělat. Proto, abychom ji uspokojili. Krásné na uspokojování potřeb je to, že když začneme pracovat na jejím uspokojení, dostaneme se do kreativního tvůrčího procesu, který je často daleko více naplňující, než uspokojení potřeby samotné.
Důležitým předpokladem pro to, aby se toto dělo, je uspokojovat své vlastní potřeby. NE potřeby, které si okolí myslí, že bychom měli mít, nebo které si stanovujeme proto, abychom naplnili očekávání druhých. A také si zvolit proces tak, aby byl v souladu s námi, aby naplňoval naše morální a etické představy a my měli pocit, že jsme zvolili tu nejlepší cestu, která vede k cíli. Pak zjistíme, že už nepotřebujeme jen tzv. vítězství, užíváme si celý proces – od začátku až do konce. Není uspokojující jen cíl. Je uspokojující každý krok.
Jaké vítězství jste zažili dnes vy?
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Honíte se za svým ocasem?
Starý pes viděl mladého psa, jak se honí za vlastním ocasem, a zeptal se: „Proč běháš za vlastním ocasem?“
Mladý pes odpověděl: „Slyšel jsem, že nejlepší pro psa je štěstí a že to štěstí je můj ocas. Proto se za ním ženu, a až ho chytím, budu mít štěstí.“ Na to starý pes řekl: „Také jsem došel k závěru, že štěstí mám ve svém ocase. Jenže zároveň jsem zjistil, že když se za ním honím, pořád přede mnou utíká, ale sotva ho nechám a jdu si po svých, následuje mě všude, kam se vrtnu.“
Na tomto krátkém příběhu můžeme ilustrovat jednu skutečnost, kterou prožívají lidé na našich kurzech. Když hodně chceme, a snažíme udělat vše pro konkrétní cíl – je výsledek nejistý. A toto zápolení často připomíná honění se za ocasem.
Když si zpracujeme důvody, proč cíle nedosahujeme a vše, co nám v našem nastavení brání ho dosáhnout, uvolní se prostor pro uskutečnění našeho přání. Uvědomíme si, že výsledek, stejně jako štěstí je stále přítomno a následuje nás, když uvolníme cestu. Dáme prostor, aby se uskutečnil v realitě.
Neznamená to, že nemáme dělat kroky k dosažení cíle, právě naopak. Ale když kroky spojíme s osobním nastavením, které odpovídá cíli, dojdeme k výsledkům. Pokud v sobě toto nastavení nemáme, honíme se za něčím, plýtváme energií a výsledky stejně nevidíme.
Kráčejte ke svým cílům tak, aby vše, co děláte bylo v souladu s vaším cílem – i vaše osobní nastavení. Pak kráčíte a štěstí je vaší součástí – jde stále s vámi.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Žijeme v nekonečné řadě Teď
Naše přítomnost, minulost i budoucnost se odehrávají v jednom a tomtéž okamžiku Teď. Záleží jen na úhlu pozorovatele a jeho vnímání perspektivy svého prožívaného okamžiku. ...Žijeme v nekonečné řadě Teď. „Máme sice dojem, že (věci) jsou kolem nás v pevných pozicích a ve vztahu k sobě navzájem, ale opravdu je jenom jedno Teď za druhým. Nic víc - a nic míň.“ Jedno takové „teď“ zažíváte samozřejmě třeba ve chvíli, kdy tohle čtete. A nyní si vezměte, že z perspektivy vaší babičky je vaše teď její budoucnost, zatímco teď jejího dědečka je její minulost. Slova „minulost“ a „budoucnost“ jsou prostě relativní pojmy související vždy s pozicí každého jednotlivého pozorovatele.... ....když rozhodnutí v budoucnosti může ovlivnit zároveň minulost, máme možnost změnit úhel nahlížení na svůj život. I když prožíváme okamžiky, které se nám nelíbí, rozhodnutím v Teď měníme souvislosti v celém svém vlastním prostoru života. Kdykoliv se můžeme rozhodnout změnit sami sebe, můžeme prožívat život v harmonii, lásce a šťastni. Záleží jen na nás. Tohle si prakticky ukazujeme na kurzech Techniky Kvantového Doteku Matrixu a učíme se na svůj život nahlížet a pracovat s ním i tímto způsobem. www.kvantovaterapie.cz
-
Kdo nebo co je Bůh?
Kdo nebo co je Bůh?
Já vnímám Boha jako milujícího, kterému je jedno, co děláte, jak myslíte nebo kdo jste.
Bůh prostě „jen“ JE.
Bůh se na nás laskavě usmívá, tak jako se usmívá matka na své dítě hrající si na pískovišti.
Dítě je chvíli budovatelem, chvíli dobyvatelem. Mění své role ve své hře, a všechny v tu chvíli myslí ve svém dětském světě naprosto vážně.
Stejně jako to dítě jsme často lapeni v sítích našich domněnek, iluzí a vážnosti dospělého života a našeho ega.
Bohu je úplně jedno, jací jsme. Ví, že jednoho dne pochopíme a přestaneme hrát tyto hry sami na sebe. Začneme chápat iluzi tohoto světa a splyneme v jednotě sami se sebou a celým světem.
Je mnoho definic Boha, mnoho připodobnění.
A tato slova zazněla v TV sérii Mladý papež z úst papeže, kterého hrál Jude Law.
Krásně zde reaguje na tuto věčnou otázku ve svém kázání.
„Kdo je Bůh?“
„Bůh je čára, která otevírá,“ odvětila požehnaná Juana.
Bylo jí pouhých čtrnáct let.
A nikdo nechápal, co se tím snaží říct.
A pak zahrnuly všechny děti požehnanou Juanu desítkami otázek:
Jsme mrtvé, nebo živé?
Jsme unavené, nebo silné?
Jsme zdravé, nebo nemocné?
Jsme dobré, nebo špatné?
Máme ještě čas, nebo už nám vypršel?
Jsme mladí, nebo staří?
Jsme čistí, nebo špinaví?
Jsme hloupí, nebo chytří?
Jsme pravdiví, nebo falešní?
Jsme bohatí, nebo chudí?
Jsme králové, nebo služebníci?
Jsme dobří, nebo jsme krásní?
Je nám teplo, nebo zima?
Jsme šťastní, nebo jsme slepí?
Jsme zklamaní, nebo plní radosti?
Jsme ztracení, nebo nalezení?
Jsme muži, nebo jsme ženy?
„To je jedno,“ odvětila požehnaná Juana, když umírala v pouhých osmnácti letech.
A pak, na pokraji smrti, se slzami v očích dodala:
„Bůh se nenechává spatřit.
Bůh nekřičí.
Bůh nešeptá.
Bůh nepíše.
Bůh neslyší.
Bůh neklábosí.
Bůh nás neutěšuje.“
A všechny děti se jí ptaly: „Kdo je Bůh?“
A Juana odvětila: „Bůh se usmívá.“
A teprve pak všichni pochopili. A teď vás všechny prosím: Usmějte se.
——————
Z pohledu kvantové terapie a psychosomatiky si popisujeme na našich kurzech tyto hry našeho podvědomí, díky kterým se stále bereme moc vážně a pak se divíme, když náš život není zrovna ideální, ať už z hlediska zdraví, vztahů, práce či duchovna.
Rozebíráme tyto principy a prakticky se učíme změnit tyto programy v hlavě.
Tím si přestáváme podvědomě zavazet a můžeme jako vědomí tvůrci tvořit život podle svých představ.
Jen tak.
Pak se můžete usmívat sami na sebe i celý svět kolem vás.
Zavřete na chvíli oči, představte si sami sebe v té nejdokonalejší podobě a usmějte se na sebe.
A teď si představte celý svůj život, celý svůj životní prostor se všemi známými a usmějte se na ně. Podržte si ten pocit a usmívejte se celý zbytek dne…
Jen tak.
Váš Pavel
Vice na www.kvantovaterapie.cz