Štítek: v očích vědy

Naše tělo, mozek a mysl fungují jako jeden celek. Náš život je jeden postupně se odvíjející proces. Lékařská věda má dnes fakta o neuroplasticitě a ví, že mozek si dokáže vytvářet neustále nové cesty. Neuroplasticitou myslíme fakt, kdy se mozek vyvíjí i v dospělosti. Může probíhat v rámci neuronů, ale i komplexních struktur mozku.


Pro nás je, ale ještě zajímavější fakt, že mysl dokáže vytvářet hmotu. To je přesně to, co se odehrává tisíckrát během každé vteřiny v našem mozku. Ať už jsou to euforické pocity po vítězství našeho oblíbeného týmu nebo příjemné pocity, které máme při procházce lesem. Při všech těchto pocitech máme zapojen mozek. Pocity, ať už radosti, blaženosti, anebo strachu stejně jako naše myšlenky a jiné podněty a vjemy využívají chemických látek. Abychom si mohli splnit určitý záměr, přání nebo sen, musíme nejdřív zapojit funkce mozku. Když uvedeme mozek do pohybu, pak teprve mohou přijít následné akce a příležitosti, které rozehrají principy zákonu synchronicity a následné akce a reakce. Pak tomu říkáme, že máme potřebné štěstí, že to byl osud. Ale vše začalo nejdřív v našem mozku první myšlenkou, která stála na začátku tohoto řetězce dalších událostí. Naše osobní vize a sny jsou hybnou silou našeho života. 


A tak si začínáme vytvářet realitu. Realita začíná na té nejjemnější úrovni těchto prvních nápadů a ideí. Ale to, co zajímá vědu jsou samozřejmě samotné hmotné projevy, jako synapse, elektrické potenciály a neurochemikálie. Abychom mohli začít vytvářet realitu, musíme si uvědomit, že nejsme naše tělo, tudíž ani náš mozek. Zkusme si lehce nastínit, jak to funguje v našem mozku. 


Hipokampus je spojený s amygdalou. Hipokampus je součástí velkého mozku a je to jedna z vývojově nejstarších oblastí mozku. Ukládá informace do naší dlouhodobé paměti. Je to místo našich osobních vzpomínek. Díky němu víme, kdo jsme, je zde uložena naše identita. Hraje svou roli i v paměti jazyka a pečuje i o paměť prostorovou. Amygdala se nachází ve spánkovém laloku a hraje svou roli při uchovávání paměťových stop spojených s emočními prožitky a emocionálním zabarvením. Ovlivňuje naše chování při radosti i při strachu. Když budeme mít člověka na funkční magnetické rezonanci, a v tu chvíli mu pustíme například horor, jeho amygdala se okamžitě rozsvítí. Náš člověk prožívá strach a tuto informaci posílá do vyšší oblasti mozku, a to je ten okamžik, kdy mu chvíli trvá, než si uvědomí, že je to jen film a nemusí se vlastně vůbec bát. A přitom tyto nekontrolované a dlouhodobé obavy, jako chronický strach nebo stres, mohou vést k vážnějším stavům, jako jsou deprese, nebo chronické stavy úzkosti. 


Přitom můžeme obnovit stav rovnováhy díky neuroplasticitě našeho mozku. Studie ukázaly, že nové nervové buňky v hipokampu umí potlačovat naše negativní pocity, které vznikají v amygdale. Neuroplasticitě napomáhá vytváření nových synapsí a nervových obvodů, čímž se vytvářejí nové nervové buňky. To, napomáhá regulaci naší nálady, jako je úzkost, panika, deprese. Pomáhají tomu například činnosti zmírňující stres, jako jsou meditace, fyzické cvičení, jóga tai chi, chi kung, nebo tanec. Každý aspekt našeho vnějšího světa existuje jen proto, že jej vytváříme. Náš mozek ale není tvůrce, jen takový překladatelský nástroj. 


Tím, kdo skutečně vytváří realitu, je naše mysl. Mozek vytváří vlastně fyzickou strukturu k předávání myšlenky. Ale mozek není ten, kdo vidí květiny na louce, cítí jejích vůni, může vnímat fyzický kontakt s květinou. To jsou prožitky, které máme my. My je prožíváme. Ale přitom můžeme vidět na magnetické rezonanci postupně navazující korelace toho, jak mozek tyto podněty zachycuje a vyhodnocuje. Vnímání, ale není pasivní. Není pevně daná realita. My ji utváříme svým vlastním úhlem pohledu a osobními pocity a emočním zabarvením. 


Představme si to na příkladu velkého mořského akvária. Rozestavíme skupiny lidí ze všech čtyř stran. Jedna skupina budu tvrdit, že žralok v akváriu plave k nim, zatímco skupina na opačné straně vidí žraloka plovoucího od nich pryč. Třetí skupina bude přísahat, že žraloka vidí plavat zprava doleva zatímco čtvrtá skupina uvidí, jak plave doprava. Již tady máme čtyři varianty vnímání reality. A teď přidejme emoční zabarvení těch, kteří mají strach ze žraloků a budou u toho mít ještě velmi nepříjemné pocity oproti těm, kteří žraloky dokáží obdivovat v jejich majestátnosti. To je to, že vnímání se mění podle toho, jak nahlížíme na sebe. Jak se vlastně sami vnímáme. Lidé ve všech těchto skupinách, mající strach z vody nebo velkých ryb, budou mít jiný zážitek, než potápěči, kteří se rádi potápějí v otevřených mořích a třeba právě i se žraloky. Zároveň realitu ovlivňuje míra naší bdělé pozornosti. 


Východní filosofie to nazývají módem pozorovatele. Pozorovatel bděle a nezaujatě vše pozoruje a vnímá. Reaguje, ale dokáže si udržet odstup od dané reality. Naše mysl je totiž na jemné energetické rovině spojena s tvořivými silami vesmíru a ty dokážeme vnímat právě v tomto bdělém stavu pozornosti. Pak tomu říkáme vnuknutí, dotek múzy, ale vlastně jen vnímáme podněty ze svého nitra a okolí zároveň. Když tento stav dokážeme udržet trvale, jsme schopni začít přetvářet realitu. 


K tomu využíváme práci s kvantovou vlnou, pomocí které právě v odstupu od našeho běžného vnímání a ve stavu bdělé pozornosti dokážeme pracovat s myšlenkou pomocí, které přetváříme daný stav věci. Jednoduchým způsobem využijeme energii, kterou můžete cítit při cvičení chi kungu, tai chi nebo jógy a tu použijeme jako mediátor pro myšlenku, kterou vkládáme do matrice, kterou chceme přepsat. Může to být naše tělo, jídlo, nápoj anebo myšlenková matrice. Vlna se dá aplikovat na všechny tyto varianty v naší realitě. Pomocí tohoto přepisu postupně přetváříme i naši realitu.


S láskou, www.kvantovaterapie.cz