Štítek: příběhy

Do cesty jim přišla velká zkouška – rakovina. Změnili sami sebe a vyhráli ten nejdůležitější boj ve svém životě. Jsme velmi šťastni, že s vámi můžeme sdílet příběh našich dvou absolventů. Je nádherné pozorovat jejich proměnu.


Pracuji v oboru, kde slyším silné příběhy a většinou se špatným koncem a dnes už si říkám, škoda, že neznali TKDM, určitě by to pro ně bylo alespoň lehčí, když ne úplně dobré. Čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že to, na co si myslíme, vyslovíme nebo nám předurčili naši blízcí v dobré víře v naše blaho, se nám opravdu stane. Už jako osmileté mi moje babička /nejlepší bytost mého dětství/ řekla: „Tohohle kluka si jednou vezmeš… on bude po taťkovi, ten nadevše miluje svoji ženu a ve všem jí pomáhá, s ním se budeš mít dobře.“ Taky říkala, že dům, který jí patří, bude jednou můj. Bylo mi deset let, když odešla. Roky utíkaly a v mých šestnácti letech se najednou začaly moje cesty propojovat s cestami toho „hodného kluka“ a tak, jsem ve dvaceti mohla babičce tam nahoru říct: „Měla jsi pravdu, já si ho beru, děkuji, že jsi mi ho předpověděla a poslala.“ Bezesporu to tak bylo. A život šel přesně podle slov té moudré ženy.


Nastěhovali jsme se do jejího domu a vychovali spolu dvě úžasné dcery. „Mami, myslíš, že najdu tak hodného kluka, jako je náš taťka?“- zeptala se mně jedna z nich. „Budeš muset hodně hledat, ale určitě ano“. Dnes vím, že se jim to oběma podařilo. V zaměstnání jsem měla postup, který jsem si přála a po čase, když jsem si pomyslela na změnu, zase jsem měla tu práci, jakou jsem chtěla a i manžel pracuje v oboru, který vystudoval a který má rád. Pak jsem jednou řekla v souvislosti s vážným onemocněním: „Tuhle zkušenost my naštěstí v rodině nemáme.“ – Všechno co říkáš a na co myslíš, se stává skutečností – dobré i zlé.


K třicátému výročí svatby jsme dostali dar v podobě největšího strašáka- rakovinové buňky ve vyříznutém melanomu. Na onkologii řekli, budeme to pozorovat, přijďte za tři měsíce. – Jakoby čekali, až z vás bude pacient… Žádná rada nebo opatření týkající se prevence nebo předcházení nežádoucímu vývoji nemoci. Bezesné noci, společný pláč, společné mlčení,…strach. „Musíme spolu o tom mluvit, najdeme řešení, jen se mnou mluv. Ne ti, co odejdou, ale ti, co zůstávají, to mají těžké.“ „Já si Tě uzdravím.“ Nechci v padesáti zůstat sama… Našli jsme lékaře, co byl ochotný nám pomoci. Po první návštěvě jsme byli otřeseni. Výsledek jeho měření byl pro nás nepochopitelný. Nikdy nemarodil kromě infekčního zánětu jater v šestnácti letech téměř žádné onemocnění, žádná pracovní neschopnost. A teď tohle … Přítomnost rakovinotvorných buněk, aceton v játrech, velké množství parazitů, téměř nulová imunita,… Řešením je přísná dieta a podpora doporučenými léky na přírodní bázi.


A tak začala naše cesta. Bez cukru a bílé mouky? – My dva, kteří tak milujeme sladké. Netušila jsem, že pečením moučníků a buchet dvakrát do týdne svým milým vlastně škodím. Bez brambor a knedlíků?? – Vždyť na tom jsme vyrostli?!?! Těžce, ale šlo to. Jenže to jsme na sebe byli ještě málo přísní. Na druhé návštěvě naměřeno jen nepatrné zlepšení. Doporučené léky mají na příbalu napsáno podpora onkologické léčby a to už není žádná prča. Moje odhodlání – uzdravit si ho – prospělo ve výsledku i mně. Nejen úbytkem na váze, ale i uvědoměním si sebe sama a uspořádáním životních hodnot. A ještě jedno konstatování našeho lékaře: „Je to ve vaší hlavě. Musíte to z ní dostat. Jediný, kdo, podle mého, to opravdu umí je Pavel Vondrášek.“ No a tak jsem ho našla, přítel Google mi pomohl. Kurz TKDM je za necelý měsíc a nám dvěma šetřílkům bylo poprvé jedno, kolik to stojí. Věděli jsme, že nám pomůže a prospěje.


Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsme tu každý za sebe. Můj muž to naštěstí pochopil hned a změna na něm byla pozorovatelná už na konci prvního stupně. Poznali jsme úžasné lidi a znovu objevili věci a dovednosti, které jsme v průběhu života upozadili. Už si zase umíme hrát a hlavně – postavili jsme každý sám sebe na první místo. Doma jsme si kvantovali každý sám a spolu navzájem. Moc se mi líbí to, jak Iva říká: „Co chceš??“, tak hravě a laškovně. A tak se stejným tónem ptám minimálně dvakrát denně: „Co chceš??“ a posílám vlny na požadovaný záměr. Pomáhají nám i naši noví přátelé „kvanťáci.“ S láskou vám všem upřímně děkuji. Věříme, oba věříme, že se nám to daří.


Následující kontrola na onkologii dopadla dobře a druhý den i měření u „našeho“ pana doktora. Nejdřív mrskal knírem, jakoby se divil a pak mu jen cukaly koutky, když se dozvěděl, že jsme byli na kurzu. „Výborně, výborně. To je moc dobře. Ještě poladíme tu imunitu a musíte se naučit odpočívat.“ – Jakoby ho znal odjakživa, poznal, že je to dříč, který si práci hledá a když náhodou žádná není, tak si ji vytvoří. Na dvojku jedeme natěšení a zvědaví, co ještě v sobě objevíme, co ještě se můžeme naučit a s dobrými zprávami pro naše „spolu-uzdravovatele“. Je úžasné, co všechno umíme a dokážeme, jen jsme to v běhu života pozapomněli. Dokonce i čarujeme, rozpouštíme mraky a hlavně pomáháme a prospíváme sami sobě a dokážeme pomoci i ostatním, když nás požádají.


Získali jsme novou zkušenost, sice špatnou, ale zřejmě jsme to oba potřebovali. Ten můj „hodný kluk“ už umí odpočívat a já miluju to, jak se na mně podívá, když se spolu odpoledne zase potkáme doma. Nemusí nic říkat, stačí, když mně obejme a oba víme…


S pokorou, vděčností a láskou. Jsme tady a teď.


Přejeme vám oběma krásný život plný radosti.


S láskou, www.kvantovaterapie.cz