Kvantová terapie

Štítek: příběhy

  • Nejdřív vyprázdni svoji misku

    Zenový mistr Nan’in přijal návštěvníka, který žádal o vyučování zenu. Nan’in mu nejprve nabídl šálek čaje. Požádal návštěvníka, aby si sedl k němu, postavil před něho misku a začal mu nalévat čaj. Ale když byla miska plná, lil Nan’in s naprostým klidem dál, takže miska přetekla. Návštěvník volal: „Dost! Co to děláte, miska už je přeci plná, nic se už do ní nevejde.“ Nan’in se usmál: „Tak jako ta miska, jsi plný svých vlastních názorů a představ. Jak tě mám vyučovat zenu, dokud nevyprázdníš svou misku?“ 


    Žijeme dnes v době plné informací. Informace se na nás hrnou ze všech stran. Internet je plný zaručených návodů a rad. Knihkupectví praskají ve švech knihami s návodem prakticky na cokoliv. Naše chytré telefony mají takovou kapacitu, že v nich můžeme mít tisíce fotek. Nakonec nemáme čas se podívat ani na ty vlastní fotky. Ukládáme si všechny možné články, odkazy. Ale na kdy? Kdy se k nim vrátíme? Někdy v budoucnu? „Až pak?“ 


    Máme „znalosti“ o všech směrech, filosofiích, „ismech“, ale díky těmto bohatým znalostem zapomínáme na jednoduchost CESTY sami k sobě. Naše podvědomí se občas pere samo se sebou. Vždyť např. indové mluví o 7 čakrách, zatímco v čínských směrech slyšíme o 3 ohřívačích a amazonský šaman mluví třeba o 90. čakře. A člověk, který na sobě pracuje a tohle vše ví, chce samozřejmě dělat vše správně a poctivě. Jenže jeho podvědomí se najednou začne bouřit. Tak jak to je? Podle kterých pravidel se mám řídit? Nakonec raději neděláme nic, protože „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. 


    A nebo něco jednou vyzkoušíme a když to nejde nebo to hned nesplní naše očekávání, odcházíme od toho s tím, že tato cesta nejspíš není pro mě. A pak hledáme a hledáme a cestou sbíráme další pravidla a příkazy a přelíváme svou pomyslnou misku více a více. A vzhledem k tomu, že už nemáme kapacitu na skutečný prožitek, oddalujeme se více a více od své vlastní cesty. Jediný způsob, jak z informací něco vytěžit je převést je na svou znalost a znalosti pak využívat v praxi. Dělat každodenní kroky v praxi je to nejdůležitější. I kdyby byly na první pohled chybné, vždy nás dovedou dál, než když nic neděláme a pouze se vyzbrojujeme pomocí informací na co kdyby a jen sníme o tom, že bychom mohli být šťastní, ale neuděláme nic proto, aby se to skutečně stalo realitou. 


    Díky praxi si vytváříme své jedinečné know-how, které je naše, je odžité, zažité, pochopené a zpracované. Díky tomu můžeme snadno vylévat své misky a otevírat se dalšímu poznání a novým prožitkům. Bez praxe jen filozofujeme o tom, co by kdyby a jestli náhodou a cítíme se přeplnění a bezradní pohnout se v životě někam dál. 


    A přitom je cesta k sobě tak jednoduchá. Prvním krokem je vyprázdnit svou misku. A začít dělat to, co s námi rezonuje. A nevzdávat se a nepřestávat. Ale jít dál, dokud neuskutečníte i svou nejbujnější představu, jak má vypadat prožitek, kvůli kterému jste se na tuto cestu vydali. V průběhu cesty se vaše mety budou zvedat a zjistíte, že můžete zažít mnohem více, než jste si vůbec na začátku mohli představit. 


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • Doteky duší – 1. část

    Dotkneš se mé ruky a mnou projede něco, co jsem nikdy necítila. Ale věděla jsem, že to existuje. Nevím proč, ale vždy jsem hledala tento pocit, byl tak skutečný, i když nikdy nepoznaný. Bylo to jako dotknout se celého Vesmíru, vše ve mně se rozšířilo a rozehřálo. Byla jsem fascinovaná. Zvědavě a malátně z té intenzity jsem se na tebe podívala. Vidím, že nejsem překvapená tou intenzitou jen já. Vzal jsi do ruky celou mou dlaň a já zažívala nový ohňostroj pocitů. Jakoby každé místečko na mé ruce bylo poseto milionem bodů, přičemž dotek každého z nich vyvolal úplně nové emoce. Emoce stvořené z hloubky poznání, rozšířeného vědomí i vzrušení. 


    Nevnímám čas, nevnímám okolí, vnímám jen každý jednotlivý dotek a zároveň všechny dohromady. Nikdy bych nevěřila, že dokážu rozeznat tak drobné nuance doteku. Dívám se na naše ruce. Občas přivřu oči nebo stisknu tvou ruku silněji, to když je síla prožitku tak intenzivní, že přesahuje mé tělo i mysl. Nerozumím tomu, co dokážou tvé jemné doteky. Ale vlastně, pro tuto chvíli tomu rozumět nepotřebuji. Už mnohokrát se někdo mých rukou dotýkal, něžně i vášnivě. Vždy to bylo příjemné i vzrušující, ale nikdy takové. Podívám se ti do očí. Nevím, jak dlouho tento pohled trvá. Možná hodiny, možná minuty, možná jen sekundy. Nevím. Čas přestává existovat. V jejich hloubce vidím nekonečnost Vesmíru, celé galaxie. Vidím tam příběhy z dávných i budoucích dob. Vnímám hloubku tvé duše. Jsem fascinovaná tím, jak je nádherná – jemná, zraněná a zároveň silná a léčící. Vidím světlo a obrazy tak neskutečné, že je nedokáži slovy popsat. A má duše se roztančila. 


    Cítím se tak naplněně jako nikdy předtím. Cítím, jak jsem celistvá. Na malý okamžik si uvědomuji tu omezenost, kterou nás svazuje pobyt ve fyzickém těle. Cítím, že jsme přece už museli splynout, dávno, před minutou, hodinou, nebo tisíciletím? Jen ten mikrometr mezi námi je pořád ta vzdálenost našich těl. Můj dech se zrychluje, srdce mi tluče vášní. A přitom mám pocit, že zapomínám dýchat. Chvílemi se mi zdá, že vůbec nedýchám. Naše těla splynula v jedno fyzicky. A přitom mě stále držíš jen za ruku a díváš se do mých očí. Směs pohybů, vášně. Krev pulzuje celým tělem. Extáze. Nechápu, jak je to možné. Snažím se to pochopit. Přejedeš svými prsty po těch mých a to mě vrací zpátky do intenzivního plného prázdna, ve kterém je vše i nic zároveň. 


    Usmíváš se, pomalu pouštíš mou ruku a já se vracím zpátky na zem. Začneš mi vyprávět příběh o kvantování, o tom, že tyto prožitky jsou lidem dostupné, že mohou v sobě probudit neuvěřitelnou sílu lásky, která je tou nejsilnější tvořící energií. Ukazuješ mi, jak se to dělá. Začínám cítit hřejivé teplo. Jde mi to, zkouším posílat kvantové vlny, jak říkáš tomu, když se energie spojí se záměrem, čímž se vědomě otevře kvantové pole a jde v tuto chvíli změnit jeho informační nastavení. Vysvětluješ mi spojení kvantové vlny a práce s naší životní sexuální energií. 


    S touto energií pracuje například i tantra, ale to, co děláš, tantra není. Ve spojení s kvantováním jsi mi ukázal tu jednoduchost bez zbytečných iluzí. Žádné zdržování se dlouhým cvičením. V tady a teď už je vše. Už umíme vše. Nepotřebujeme zastaralé techniky a přístupy. Nepotřebujeme dlouho trpět, abychom se posunuli dál. Můžeme i s utrpením pracovat vědomě a pozvednout sami sebe. Pomocí kvantování si můžeme vytvořit ve své realitě cokoliv, co se týká všech oblastí našeho života, ať už ve vztazích nebo v práci či po zdravotní stránce. Svět se zrychluje a vývoj lidstva též. Když si dovolíme zpracovat své bloky a strachy, posune se náš vnitřní vývoj mílovými kroky dopředu. A přitom o nic nepřicházíme. Emoce v různých podobách prožíváme, silně i slabě, jak by to bylo i bez kvantování. Ale s kvantováním je ten proces rychlejší, intenzivnější a plný vědomého tady a teď. 


    Sedíme naproti sobě. Mohli bychom se dotýkat, ale nedotýkáme. Přesto tě cítím na svém těle. Pak v sobě. Cítím spojení. Je to jakoby se milovalo naše tělo i duše zároveň v jediném pohledu. Dovoluji si cítit víc… Zažívám ještě silnější hloubku i mělčiny… Cítím vděčnost za to, co vše můžu cítit… Mizíš mi na chvíli ze života, získávám tím prostor pro práci na sobě, na svém strachu, na svých blocích. Čeká mě zajímavá a intenzivní cesta. Ale o té ti povím někdy jindy. …pokračování příště… 


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • Krásná slova Charlieho Chaplina

    Krásná slova Charlieho Chaplina při příležitosti jeho 70. narozenin


    Když jsem skutečně začal milovat sám sebe… Dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mne jen varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká být pravdivý. Když jsem skutečně začal milovat sám sebe, pochopil jsem, jak moc druhého zahanbuje, když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není vhodná doba, ani na to není ten člověk připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká sebeúcta. Když jsem skutečně začal milovat sám sebe, přestal jsem toužit po jiném životě a dokázal vidět, že všechno kolem mě je výzvou k růstu. Dnes vím, že se tomu říká zralost. Když jsem skutečně začal milovat sám sebe, pochopil jsem, že vždycky a při každé příležitosti jsem ve správný čas na správném místě, a že vše, co se děje, je správné. Od té doby jsem mohl být klidný. Dnes vím, že se tomu říká vyrovnanost. Když jsem skutečně začal milovat sám sebe, přestal jsem se okrádat o volný čas a dělat velkolepé plány do budoucna. Dnes dělám jen to, co mě baví a působí mi radost, co miluji a co potěší mé srdce. Dělám to po svém a svým vlastním tempem. Dnes vím, že se tomu říká poctivost. 


    Když jsem skutečně začal milovat sám sebe, zbavil jsem se všeho, co pro mě nebylo zdravé. Jídla, lidí, věcí, situací a především toho, co mě neustále stahovalo dolů, pryč ode mě samotného. Zpočátku jsem to nazýval zdravým egoismem. Dnes však vím, že je to sebeláska. Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, přestal jsem chtít mít vždycky pravdu. Tak jsem se méně často mýlil. Dnes vím, že se tomu říká být prostý. Když jsem skutečně začal milovat sám sebe, nechtěl jsem už žít dál minulostí a starat se o svou budoucnost. Teď žiju už jen v okamžiku, kdy se koná všechno. Tak dnes prožívám každý den a říkám tomu důkladnost. Když jsem skutečně začal milovat sám sebe, uvědomil jsem si, že ze mě mé myšlení může udělat ubohého a chorého člověka. Když jsem však na pomoc povolal sílu svého srdce, dostal rozum významného partnera. Tomu spojení říkám dnes moudrost srdce. Nemusím se už obávat sporů, konfliktů a problémů se sebou samým a s ostatními, protože dokonce i hvězdy se spolu někdy srazí a vzniknou tak nové světy. 


    Dnes vím, že to je život.


    Charlie Chaplin, 16.dubna 1959


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • Nejlepší zpráva, jakou jsem za celý týden slyšel…

    Jeden známý sportovec vyhrál turnaj a poté, co obdržel šek a poskytl interview několika novinářům, odešel ke svému vozu a chystal se odjet. Na parkovišti ho zastavila mladá žena a oslovila ho: „Pane, gratuluji vám k vašemu vítězství.“ poté mu vyprávěla příběh svého vážně nemocného dítěte a řekla, že jeho jedinou záchranou je nákladná operace, na kterou ona nemá peníze. Sportovci bylo ženy a jejího dítěte líto, a tak přepsal vítězný šek na její jméno a dal jí ho s přáním všeho dobrého pro její dítě.


    Asi týden po této příhodě obědval ve sportovním klubu, když k němu přišel jeden z organizátorů sportovního klání. „Obsluha parkoviště mi říkala, že jste se minulý týden na parkovišti bezprostředně po vašem vítězství potkal s jistou mladou ženou.“ „Ano,“ řekl sportovec. „Inu,“ pravil úředník, „ta žena je podvodnice. Žádné nemocné dítě nemá. Není ani vdaná. Prostě vás podvedla.“ „Chcete tím říct, že jí žádné dítě neumírá?“ zeptal se sportovec. „Přesně tak,“ odvětil muž. 


    „Tak to je ta nejlepší zpráva, jakou jsem za celý týden slyšel,“ zareagoval sportovec.  


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • O moudrém tesaři

    Dva bratři, kteří žili na farmě vedle sebe, se pohádali. Po čtyřiceti letech, co takto vedle sebe farmařili, dělili se o stroje, pracovní sílu a materiál a používali vše podle toho, jak kdo potřeboval, to byl první vážný konflikt. A pak se jejich spolupráce rozpadla. Začalo to malým nedorozuměním, pak se z toho vyvinula hádka, nakonec si vyměnili pár hořkých slov a poté následovalo několik týdnů ticha.


    Jedno ráno někdo zaklepal na Janovy dveře. Jan otevřel a tam stál muž s tesařským nářadím. „Hledám práci na několik dnů,“ řekl. „Nemáš něco, s čím bych mohl pomoct?“ „Ano,“ řekl starší bratr. „Mám pro tebe práci. Podívej se na ten potok u támhle té farmy. To je farma mého souseda, vlastně je to můj bratr. Ještě před týdnem na tom místě byla louka, ale on pak vzal bagr a teď…, teď je tu tento potok. Možná to udělal, aby mne naštval, ale já mu ukážu. Vidíš tu hromadu dříví u stodoly? Chci, abys mi postavil plot 2,5 metru vysoký, abych se už nikdy nemusel dívat na jeho pozemek a do jeho tváře.“ Tesař řekl: „Myslím, že tomu rozumím. Ukaž mi, kde máš hřebíky a já to pro tebe udělám, abych tě uspokojil. Starší bratr musel odjet do města, a tak pomohl tesaři připravit materiál a pak na den odjel.


    Tesař celý den tvrdě pracoval, vyměřoval, řezal a zatloukal hřebíky. Když se farmář při západu slunce vrátil, tesař právě skončil. Ke svému velkému údivu tam nestál žádný plot, ale most. Most, který spojoval oba břehy potoka. Byl opravdu dobře postaven. A soused, farmářův mladší bratr, přecházel most s nataženou rukou. „Jsi opravdu přítel, že jsi nechal postavit tento most po tom všem, co jsem ti řekl a udělal.“ Oba bratři se sešli uprostřed mostu a podali si ruce. Když se obrátili, tesař sbíral své nářadí do brašny. „Počkej, zůstaň ještě několik dní. Mám pro tebe ještě jinou práci,“ řekl starší bratr. „Rád bych zůstal,“ odpověděl tesař, „ale mám postavit ještě hodně takových mostů.“


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • Priority

    „Učitel filozofie jednoho dne přišel do třídy. Když se studenti usadili, vzal ze šuplíku nádobu a naplnil ji až po vrch kameny. Potom se zeptal studentů, zda si myslí, že je nádoba plná? Studenti s ním souhlasili, že je. Potom profesor vzal krabičku s kamínky a vysypal je do nádoby s kameny a zatřásl nádobou, až kamínky propadaly mezi kameny.


    Zeptal se znovu. Je teď nádoba plná? Studenti se pousmáli a souhlasili, že je. Ale profesor vzal krabičku s velmi jemným pískem a vysypal ho do nádoby. Písek vyplnil i ty nejmenší mezírky mezi kameny. Zeptal se znovu. Je teď nádoba plná? Teď už studenti horečně pokývali, že je nádoba opravdu plná. Ale profesor vzal ještě sklenici vody a dokázal ji nalít dovnitř. Co tím chtěl asi studentům říci?


    Život je jako nádoba. Kameny znázorňují důležité věci v našem životě. Jako jsou naše rodina, partner, zdraví, děti… všechno, co je tak důležité, že kdybychom to ztratili, bylo by to velmi zničující. Kamínky znázorňují ostatní, méně důležité věci. Například naše zaměstnání, dům, auto… A písek je všechno ostatní. Drobnosti. Když dáte písek do nádoby jako první, nezůstane vám žádné místo pro kameny.


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • Udělej si na sebe svůj vlastní názor

    „Jednoho dne jsem vešel do třídy, abych tam počkal na svého kamaráda. Když jsem vstoupil, náhle se objevil učitel a vyzval mě, abych šel k tabuli a vyřešil zadaný úkol. Řekl jsem mu, že to udělat nemůžu. Opáčil: „Proč ne?“ Odpověděl jsem: „Protože nepatřím mezi vaše žáky.“ Zareagoval: „To nevadí. Stejně jdi k tabuli.“ Řekl jsem: „Nemůžu.“ On se mě znovu zeptal: „A pročpak ne?“ Na chvíli jsem se odmlčel, protože mě tím trochu uvedl do rozpaků. Pak jsem mu odpověděl: „Protože patřím do zvláštní školy.“


    Přistoupil ke mně a pronesl: „Tohle neříkej. Jaký na tebe mají názor ostatní, ještě nemusí představovat skutečnost.“ Byl to pro mne velmi osvobozující okamžik. Na jednu stranu jsem cítil ponížení, protože ostatní věděli, že chodím do zvláštní školy, ale na druhou stranu jsem se cítil vysvobozený, protože mi ten dobrý učitel ukázal, že nemusím žít v rámci názoru, který si na mě utvořil jiný člověk.“


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • Dva vlci

    Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě, která probíhá v nitru každého člověka.


    Řekl mu: “synku, ta bitva v každém z nás je mezi dvěma Vlky. Jeden je špatný. Je to ztělesněný vztek, závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost, falešnost, namyšlenost. Ten druhý je dobrý. Je to ztělesněná radost, pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromné vystupování, laskavost, empatie, štědrost, věrnost, soucit a důvěra. Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě se zeptal: “A který vlk vyhraje?” Starý Indián odpověděl: “Ten, kterého krmíš“.


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • Začněte myslet jinak

    Příběh o království a jedné záludné otázce, se kterou si nevědí následovníci trůnu rady. Byl jednou jeden král a ten už byl tak starý, že se sám rozhodl předat trůn někomu mladšímu. Povolal k sobě všechny učence své říše. „Chci odkázat tuto zemi tomu, kdo nejlépe zodpoví jednu otázku. Nuže: představte si, že jdete se slabou bezbrannou dívkou a náhle před vámi stojí vysoká kamenná zeď. Vy tu dívku chcete nějak dopravit na druhou stranu. Ale jak?“


    Učenci se zamysleli, zamnuli si šedé brady, a pak se začali hlásit jako o překot. „Já“, řekl první, „ bych ji vedl podél zdi tak dlouho, dokud bych nenašel její konec. Každá zeď musí někde končit, ne?“ „ Nesmysl!“ vykřikl na to druhý. „ Proč se vláčet takový kus cesty? Já bych sehnal hezky dlouhý žebřík. Vzal bych holku do náručí a prostě bych ji přes zeď přenesl.“ „Pracná hloupost!“ ušklíbl se třetí. Na to stačí sud střelného prachu. Já bych tu zeď rozmetal na cimprcampr!“ Křičeli jeden přes druhého a měli stále podivnější nápady.


    Ve své učenosti vymysleli sto a jeden způsob, jak dostat dívku přes zeď. Náhle si král povšiml mladého sluhy, který zatím v koutě pánům oprašoval klobouky. „ A ty?“ řekl. „Tebe nic nenapadlo? Co bys v téhle situaci dělal ty?“ „Já,“ usmál se sluha, „já bych se té dívky napřed zeptal, jestli vůbec chce na druhou stranu zdi.“ „Sláva! Konečně rozumné slovo!“ zasmál se král z celého srdce. „ Tak tobě rád odkážu říši. A vládni jí tak, jako té dívce před kamennou zdí!“


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz

  • Zkouška tří sít

    Staří Řekové věděli, že si Sokrates velmi váží znalostí. Jednoho dne ho potkal jeden známý a povídá: “Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o tvém příteli?” “Počkej chvilku,” odpověděl Sokrates. “Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít.” “Tří sít?” “Přesně tak,” pokračoval Sokrates. “Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš.


    První síto se jmenuje Pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?” “Ne,” odpověděl ten člověk, “vlastně jsem to jenom slyšel a….” “Dobře,” řekl Sokrates. “Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není.


    Teď vyzkoušejme druhé síto, síto se jmenuje Dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?” “Ne, naopak…” “Takže,” pokračoval Sokrates, “chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda.


    Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se Užitečnost. Je mi to co mi chceš o mém příteli říct užitečné?” “Ne, moc ne.” “Dobrá,” uzavřel Sokrates, “ to, co mi chceš říct, není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani užitečné, tak proč bys mi to měl vyprávět?” To je důvod, proč byl Sokrates velký filosof a všichni si ho vážili.


    S láskou, www.kvantovaterapie.cz