Vím, co chci? Skutečně vím, co chci? Je to pro mě to nejlepší?
Od toho, co chceme, se odvíjí náš životní příběh. Tento příběh se, ale odvíjí i od toho, co nechceme. I od toho, kdy chceme raději méně, abychom nebyli zklamaní. Kolik lidí v sobě najde odvahu říci, co skutečně chtějí a kolik jich je proto také ochotno něco udělat.
Jak praví známý vtip: Řečník se ptá davu lidí: „Kdo chce změnu?“ Přihlásí se všichni. „Kdo pro to něco udělá?“ Všechny ruce zůstanou dole. Lidé jsou zvyklí se zaměřovat spíš na to, co nechtějí. Vadí jim lidé kolem nich, nemoci, politici, daně, špatné životní prostředí, neláska druhých, málo peněz atd. Tím, že se neustále zaměřují na to, co nechtějí, tomu dávají svou pozornost. A tam kam zaměřujeme svou pozornost, to posilujeme a pak si to na základě principu rezonance přitahujeme. Ale vraťme se k tomu základnímu.
Dokážete v tuhle chvíli říci, co chcete zažívat? Dokážete popsat to, po čem touží vaše srdce? A dokážete to pojmenovat čistě, nezkresleně, bez jakýchkoli únikových myšlenek ve stylu – „raději mi stačí jen toto“? Nejde jen o hmotné věci a majetek. Jde o duchovní prožitky, zážitky s blízkými lidmi, naplňování svého poslání atp. To, že neřekneme a neujasníme si, co chceme, zcela upřímně k sobě samým, může komplikovat daleko více věcí a situací, než si myslíme. Když se nedějí věci v souladu s námi, když děláme to, co dělat nechceme. Jsme mrzutí a nespokojení a tuto mrzutost a nespokojenost přenášíme do všeho, co děláme, i do svých vztahů s lidmi. Dostáváme se do situace, kdy nemůžeme najít své vnitřní naplnění a chceme, aby tyto díry zaplnili druzí lidé. Ale i kdyby se sebevíc snažili, nedokáží to. Když nevíte sami co je pro vás nejlepší, nemohou to vědět ani ostatní.
„Víš, co chceš? Co skutečně chceš? Já totiž vůbec nevím, co chceš.“ Díky tomu, že si nedokážeme sami sobě říct, co chceme a tím to neřekneme ani druhým vzniká sled domněnek. A domněnky si tvoříme neustále. Proč mě partner nechápe? Proč se ke mně takhle chovají v práci? Najednou i ti nejbližší se nám zdají jako nechápaví, protože se nechovají tak, jak očekáváme. Jenže my kolikrát ani nevíme, co očekáváme, a z toho pramení naše vnitřní nespokojenost. A my potom raději nechceme obtěžovat, nebo chceme méně, říkáme tomu, že jsme skromní. Skutečná skromnost musí vycházet ze srdce a dělat nám božskou radost. Pokud tomu tak není, stává se z této skromnosti vir, který nás začíná napadat zevnitř a drží nás v neustálé nespokojenosti.
Naše ego je totiž pro nás důležité, bez něj by nešlo prožívat to, co děláme v každém okamžiku našeho dne. Svým egem vidíme, cítíme, chutnáme. Naše ego je součástí naší životní reality. Důležité je ale nebýt otrokem ega a našich přání. Důležité je, své ego dokázat pozorovat s hravostí a lehkostí malého dítěte. V okamžiku, kdy máme vnitřní rovnováhu těla, duše a mysli, pak nejsme otroky svého ega. Pak můžeme pojmenovávat hravě vše, co chceme ještě prožít a prožíváme to svým srdcem. Ale zároveň si uvědomujeme odstup, který potom máme od svých přání, i sami od sebe. Pozorujeme svou realitu a tvoříme život takový, jaký chceme. A zároveň si moc dobře uvědomujeme, co chceme. A tak vysíláme nezkreslené signály a díky tomu se nám děje to, co je v souladu s námi samými.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz
Štítek: motivační
-
Víte, co chcete?
-
Bali – ostrov Bohů a úcty člověka k člověku
Tento ostrov jsem objevil díky přátelům jogínům, kteří vyznávají raw způsob stravy. První co mě zaujalo, bylo, když mi řekli, že tady se dá skutečně najít vše potřebné pro živou stravu a že to chutná opravdu tak, jak to chutnat má. A také, že tento ostrov má velmi příjemnou energii, která člověku pomáhá se otevřít znovu životu. Obojí zde skutečně je. Ale to, čím mě Bali dostalo doopravdy, byla různorodost a zároveň vzájemná úcta mezi lidmi, která tady vládne.
Bali je součástí Indonésie, což je největší muslimský stát na světě. Jenže Bali je specifické. Jsou zde zastoupeny všechny hlavní náboženské směry. Žijí tady vedle sebe hinduisté a muslimové s budhisty, křesťany a Číňany, kteří jsou buď taoisti, nebo konfuciáni. Co mě ale od počátku překvapuje, je to, jak žijí pokojně a v míru vedle sebe. Nepomlouvají se, nemají mezi sebou problémy. Naopak se vzájemně respektují a žijí vedle sebe v míru a harmonii. Nikdo nikomu nevnucuje své vyznání, nikdo nikým neopovrhuje. Berou jako samozřejmost, když se ozývá z mešity výzva k modlitbě, stejně tak jako když hinduistický průvod jdoucí k chrámu na ceremonii zablokuje celou dopravu ve vesnici a dlouhé kolony aut a motorek čekají, až procesí projde.
Od začátku vyhledávám místní lidi a bavím se s nimi. Poznávám je a jejich myšlení a to mě fascinuje. I ti nejchudší jsou totiž neustále usměvaví a šťastni. (To je pro mě vždy i kulturním šokem po návratu do Evropy, mezi zamračené lidi). Nedávno jsem mluvil s jedním balijským přítelem, kterého znám už rok a půl. Ptal jsem se ho, jak uvažuje Balijec. Zde je volný překlad toho, co mi pověděl: „Ty a já jsme to samé. Ty jsi já, já jsem ty. Problémy druhých jsou i naše problémy. Oni jsou spokojení, my jsme spokojení. Ukazujeme druhým, že my jsme spokojení, aby druzí mohli být také spokojení. Lidé se rodí s chybami, nikdo není spokojený pořád. Respektujeme se, rozumíme si. Náš úsměv pomáhá ostatním, aby byli také šťastní. Když se mračíme, přenášíme nespokojenost i na ostatní. Staráme se o druhé, aby byli spokojení oni i my. Jsme propojení. Lidé se zde smějí proto, aby udělali radost druhým. Druzí se smějí na ně, aby udělali radost jim. Toto je balijská kultura.“
On je hinduista, věří, že osud má s ním už dopředu nějaký plán. Takže proč by si měl kazit svůj den čímkoliv, nebo kýmkoliv. Když je krásně, je šťastný, protože je hezky. Když začne pršet, tak je šťastný taky, padá na něj přece voda, ta zavlaží zem, rozkvetou stromy a mají závlahu pro rýžová pole. A když se někdo mračí, je naštvaný a třeba mu i vynadá? Tak se na něj usměje, protože si uvědomuje, že dotyčný má pravděpodobně špatný den. Někdo mu nejspíš ten den ublížil. Možná se pohádal s manželkou, možná měl problém v práci a tak se mu snaží zpříjemnit den „alespoň“ svým úsměvem a pomáhá mu tak vrátit se znovu do pohody a rovnováhy. Nebere si to osobně. A to vůbec nezná 4 dohody. Ale přitom je tady, na opačné straně světa, žije. Jednoduché, milé a geniální. Možná je to základ myšlení „normálních lidí“. Asi je jedno, jestli se narodíte v Mexiku, Peru, na Bali, nebo v buši v Austrálii, ale když jste ve spojení s matkou Zemí, když si udržíte přirozenost v napojení, tak i témata 4 dohod jsou pro vás automatická. Také jsme se bavili o principech kvantové terapie a srovnávali to s jejich vnímáním světa a shodli jsme se, že je to vlastně stejný princip.
To je to, co říkám vždy první den kurzu. Kvantovka je úžasná svou jednoduchostí. A právě tím, že ji všichni máme v sobě, jsou to informace, které jsme jako malí v sobě již měli a znali je. Jen jak nás postupně ti nejbližší vychovatelé učili vnímat, že je svět hmotný, zavřeli jsme své schopnosti v sobě a zapomněli to. Také jsme se v naší kultuře naučili myslet v problémech, což nám cestu k této naší přirozenosti komplikuje ještě více. Proto se na kurzu učíme, jak to vše v sobě opět otevřít a být zpátky vědomým člověkem.
Proto jsem tak rád na Bali, proto se tu obklopuji místními lidmi a hledám mezi nimi nové přátele. Oni to v sobě mají. Oni žijí vědomě, protože to nikdy pořádně neztratili.
Přeji vám nádherný den plný úsměvů.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Přátelství jen tak
Znáte takové ty věty v komunikaci a výchově jako „budu tě mít ráda, když…“ „Nemůžu si tě vážit, když jsi takový a takový…“ „To, co jsi řekl (udělal), bych do tebe neřekla… teď s tebou nebudu kamarádit.“ Rádi s druhými manipulujeme. Snažíme se je vtlačit do nějaké své představy o nich. A pokud oni tu představu nesplňují, tak je raději raníme a třeba se pak polepší a začnou se chovat podle našich představ. Nejsme zvyklí vnímat lidi takové, jací jsou, raději na ně nahlížíme jako na takové, jaké je chceme mít. Často proto, že potřebujeme, aby uspokojili nějakou naši potřebu – raněnou sebehodnotu či sebelásku. Ale opravdu chceme, aby takto vypadala komunikace mezi lidmi?
Jsme rovnocenné bytosti. Já jsem v tobě, tak jako ty ve mně. Máme různé schopnosti a přednosti. Každý jsme jiný. Ale jsme si rovni v lidství jako takovém. Při svých cestách po Bali potkávám hodně místních lidí. A dnes už mám tady mezi nimi i hodně přátel. Jsou různých vyznání, ale převažují mezi nimi hinduisté. Jsou to milí, věčně usměvaví lidé. Jsou vychováváni v jiných hodnotách, než my. Děti tu milují a zahrnují je láskou. Rádi si s nimi hrají. A z milovaných dětí tu vyrůstají milující dospělí. A já se s nimi rád bavím, kdykoliv mám možnost. A oni mi tu pozornost vracejí. Snažím se je poznávat, bavit se s nimi o jejich zvycích, učím se jejich jazyk, vtipkujeme. A všiml jsem si u nich krásného jevu, který ale potkáte na mnoha místech v Asii. Když si je získáte, chtějí se s vámi kamarádit jen tak. Užívají si vaši přítomnost a jsou šťastni za každý okamžik s vámi. A není to jen proto, že jsem turista, chovají se tak i mezi sebou. Viděl jsem je při různých oslavách a rodinných sešlostech, na které jsem byl pozván. Vztahy jsou pro ně velice důležité. A ne jen v rodině, ale i se sousedy, přáteli i neznámými lidmi.
Nedávno jsem se vrátil z výletu, na který mě pozval právě jeden místní kamarád. Prostě nám chtěl ukázat svá oblíbená místa na ostrově, pochlubit se krásnými zákoutími a pak nás pozval i k sobě domů. Celý den byl šťastný z naší společné přítomnosti a nakazil nás tou úžasnou náladou všechny. I my u nás jsme šťastní, když jsme s přáteli. To, o čem píši, je o nádherném souznění a radosti z bytí spolu s druhými lidmi. V takové síle jsem to zažil až tady na Bali. Bylo to moc milé. Bylo hezké pozorovat, že můžeme spolu mluvit, a být prostě jen tak. Byly okamžiky, kdy jsme nepřetržitě mluvili, stejně jako potom třeba jen mlčky jeli v autě, ale pořád to byla úžasná společnost s nádherně tekoucí energií mezi námi. Jsou nastaveni na lásku a radost. A láska a radost se pomocí zákonu rezonance vrací do jejich životů.
Není třeba hledat v druhých své představy, pouze s nimi být. I toto nastavení v sobě znovu objevujeme a znovu nastavujeme na našem kurzu, abychom si dokázali užívat přítomnost druhých „jen tak“ ať už jsme doma se svými blízkými nebo kdekoli na světě.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Úsměv
Při mých cestách na Bali se mi líbí velké množství usmívajících se lidí. Kamkoliv přijdu, kdekoliv jdu, lidé se na mě usmívají, přejí krásný den. Ptají se jak se mám.
A to vše prostě jen tak. Je to v jejich povaze. Jsou prostě usměvaví a přátelští.
Určitě všichni znáte tento krátký popis úsměvu: „Úsměv nestojí nic a přináší mnoho. Obohacuje toho, kdo přijímá, aniž by ochuzoval toho, kdo dává. Trvá jen chvilku, ale vzpomínka na něj je věčná. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něho obešel, ani tak chudý, aby ho nemohl darovat. Úsměv přináší štěstí. Ve starostech je oporou, je znakem přátelství. V únavě přináší odpočinek, ve smutku potěchu a pro každou bolest je lékem. Je dobré, že ho není možno koupit, ani půjčit, ani ukrást, protože má hodnotu od chvíle, kdy se dává. Kdybys někoho potkal a on neměl pro tebe úsměv, i když na něj čekáš, buď velkodušným a oblaž ho svým úsměvem ty. Protože nikdo tak nepotřebuje úsměv, jako ten, kdo ho nemá pro druhé. “
Na Bali to hodně souvisí i s jejich filosofií. S jejich pohledem na svět. Oni vědí, jak je úžasný život. Jak je důležité nenechat si vzít svou vnitřní pohodu a své nastavení. Když se někdo zrovna neusmívá, tak má možná jen špatný den. A když se oni na něj usmějí, tak mu ho zpříjemní a on se pak začne usmívat třeba taky. Anebo aspoň ta jeho špatná nálada bude menší a snesitelnější. Moc se mi ten jejich pohled na svět líbí. Je příjemné všude kolem sebe potkávat milé a usměvavé lidi, kteří vás zdraví jako své staré známé.
Kdykoliv se pak vrátím zpět do Evropy, tak je to takový malý šok. Lidé jsou tady moc vážní. Neusmívají se. Spíš se mračí. Byl jsem včera den po návratu na obědě v restauraci a všichni se tvářili, tak nějak moc důležitě a vážně. Rád se na lidi kolem sebe usmívám, i v běžném životě. Kamkoliv jdu. Jejich reakce je nejdříve překvapená, někdy se i rozhlíží kolem sebe, komu je úsměv vlastně určen. A pak přichází odpověď, nejdříve nejistý náznak úsměvu, který rychle přechází v krásný úsměv, při kterém se rozzáří oči. Líbí se mi toto chvilkové spojení s lidmi. Předání si vzájemné lásky a úcty k druhé bytosti. Když se na sebe budeme usmívat, budeme se cítit příjemněji. My si vytváříme pocit, jaký máme sami ze sebe, ze svého dne, svého života. Proč se tedy brát tak moc vážně a důležitě? Proč se mračit na všechny kolem nás? Co tak hrozného se nám děje, že nemáme sílu se usmívat? Když se budeme na všechny kolem nás usmívat, tak se náš život díky úsměvu rozzáří mnohem víc. A pak si můžeme nést svůj úsměv kamkoliv půjdeme a bude nám krásně.
Tak si pojďme dát takovou malou výzvu. Usmívejte se na lidi kolem sebe. Když přijdete někam, kde se lidi mračí, a je jedno jestli to je v práci, na úřadu, v obchodě, usmívejte se na ně. Nakažte je svým úsměvem. Uvidíte, že se rozzáří nejen váš život. Zkuste to.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
Až..
Až absolvuji studia na mé škole, přijde změna. Po téhle dovolené se budu cítit odpočatě. Až najdu vhodného partnera, budu se cítit milována. Až přejde tohle období, budu se cítit zase dobře.
Naše životy jsou plné AŽ. Jsme naučeni, že odměna a hezké pocity mohou přijít, AŽ se něco stane, až se něco posune, nebo až někdo něco udělá. A věříme tomu dál, dokonce i přesto, že kolikrát se stane to vytoužené AŽ, a přesto se pocit uspokojení nedostaví, jelikož jsme si během doby, které předcházelo tomuto AŽ, vytvořili už nové AŽ. A tak stále čekáme, až…
A radost ze života se postupně vytrácí, začínáme ztrácet ideály, vkrádají se do našich srdcí pocity, že život je jen tvrdá dřina a stejně to naše snažení k ničemu nevede. Jenže tohle je jen NÁŠ naučený POHLED. Naučené vnímání reality kolem nás. Je to program v našem nastavení. A tento program můžeme změnit. Můžeme se zaplnit láskou, smyslem života, uspokojením a pocitem vítězství už TADY a TEĎ. V tuhle chvíli můžeme prožít všechny pocity, po kterých toužíme. Můžeme se do nich zabalit jako do hedvábné peřinky, která hýčká naše srdce, duši, i tělo. To, jaké pocity prožíváme a co z reality vnímáme, je NAŠE VOLBA. A tuto volbu se můžeme naučit ovládat vědomě. Nemusíme být pouhou loutkou svých pocitů. Můžeme být hlavním hrdinou svého životního příběhu a psát ho tak, jak si přejeme. Stačí změnit program z AŽ na UŽ.
Znamená to, že teď už nemusím nic dělat a o nic se snažit? Ne. Stále děláme pravidelné a postupné kroky k dosažení svých snů. Ale už se za dosažením svých snů nemusíme plahočit, abychom zaplnili nějakou díru sami v sobě. Ale děláme to pro radost z tvoření. Jsme naplněni láskou, hojností, radostí a díky tomu nám i tvoření jde snáze, jelikož fungujeme ve vyšších vibracích a využíváme zákona přitažlivosti. Vysíláme lásku, hojnost, radost a dostáváme zpět ještě více lásky, hojnosti a radosti. Stále každý den pracujeme, ale už s jiným cílem. S radostí z celé cesty, která je sama o sobě cílem. S radostí z tvoření jako takového.
Jak přenastavit své programy a zvolit si realitu, kterou chcete žít, učíme na kurzech Techniky Kvantového Doteku Matrixu. Kurzy jsou plné praxe, takže změny cítíte okamžitě na vlastní kůži. Zjistíte, že si už nemusíte komplikovat život překážkami, které si sami tvoříte a začnete žít život UŽ tady a teď a ne AŽ.
Přejeme vám nádherný den plný radosti z vašeho tvoření.
S láskou, www.kvantovaterapie.cz -
O našich potřebách
„Největším vítězstvím je nepotřebovat žádné vítězství…“ – John Lennon
Potřeba je krásná věc, která nás provází. Je takovým naším motorem. Kvůli potřebě ráno vstáváme a jdeme něco dělat. Proto, abychom ji uspokojili. Krásné na uspokojování potřeb je to, že když začneme pracovat na jejím uspokojení, dostaneme se do kreativního tvůrčího procesu, který je často daleko více naplňující, než uspokojení potřeby samotné.
Důležitým předpokladem pro to, aby se toto dělo, je uspokojovat své vlastní potřeby. NE potřeby, které si okolí myslí, že bychom měli mít, nebo které si stanovujeme proto, abychom naplnili očekávání druhých. A také si zvolit proces tak, aby byl v souladu s námi, aby naplňoval naše morální a etické představy a my měli pocit, že jsme zvolili tu nejlepší cestu, která vede k cíli. Pak zjistíme, že už nepotřebujeme jen tzv. vítězství, užíváme si celý proces – od začátku až do konce. Není uspokojující jen cíl. Je uspokojující každý krok.
Jaké vítězství jste zažili dnes vy?
S láskou, www.kvantovaterapie.cz