(Příběh byl uveřejněn na facebooku, kde ho Pavel Vondrášek komentoval, proto přikládáme i s jeho komentářem.) Vždy jsem byla přecitlivělá a měla sklony k depresím Minulý týden mi přišel tento e-mail od jedné absolventky, která byla na našem kurzu poprvé před více jak rokem. A dovolila mi ho s vámi sdílet. Ze zřejmých důvodů si přála neuvádět své jméno. Na závěr připojuji svůj komentář. „V mládí jsem si hodně nedůvěřovala. Byla jsem si nejistá sama sebou. Spoustu věcí jsem si brala až moc. Často jsem brečela. Nechápala jsem, proč se mi děje tolik nespravedlností. Měla jsem období, kdy jsem byla šťastná a pak kdy jsem přišla ze školy a celé dny spala. Když jsem nespala, tak jsem koukala do stěn a přemýšlela nad nesmyslností světa a jak nic nemá cenu dělat. A přitom by to do mě málokdo řekl. Byla jsem pěkná, štíhlá, milá. Kluci o mě měli velký zájem a měla jsem několik dobrých kamarádek. Byla jsem považována za trochu přecitlivělou, avšak společenskou a kamarádskou. Uvnitř mě se však v pravidelných intervalech odehrávalo peklo. Dospěla jsem, udělala jsem vše, co se ode mne očekávalo, ale chtěla jsem to i já sama. Dostudovala jsem vysokou, vdala se a měla děti, po mateřské jsem nastoupila do práce v mém milovaném oboru a pro lidi ve svém okolí jsem považována za šťastnou a úspěšnou. Má přecitlivělá a apatická období však nezmizela. Děti potřebovaly mou pozornost, takže jsem nedávala nic navenek najevo, ale uvnitř mě to rostlo. Dostala jsem se do stavu, kdy jsem hrála hru na štěstí a spokojenost, ale ve mně samotné bylo více a více prázdna. Jednoho večera se mi objevilo Pavlovo video na Facebooku. Normálně na takové věci neklikám, ale toho večera jsem klikla. Znělo to jako pohádka. Avšak zaselo to ve mně trochu pochybnosti, zda by mi to přece jen nepomohlo. Nevěřila jsem, že by to bylo tak snadné a fungovalo to, ale nějaká malá holčička ve mně toužila po šťastném pohádkovém happy endu ve stylu – žili šťastně až do smrti. A tak jsem se přihlásila. Na jedničce jsem byla zrovna ve své euforické fázi. Byla jsem šťastná a vše zapadalo. Moc mě to bavilo a k mému překvapení mi to i šlo. Odjela jsem domů a těšila se z malých zázraků, které jsem dělala. A pak to zase začalo přicházet. Začala jsem tomu svému stavu podléhat jako vždy. Ale bylo to jiné, už jsem jakoby nebyla vtažena do toho, ale dokázala jsem se na situaci koukat z pohledu pozorovatele. A najednou jsem si dokázala říct: „Dost, tak kvantuj ne!“. K mému překvapení to začalo pomalu odcházet. Místo několika týdnů jsem si svůj stav „užila“ jen dva dny. To mě nakoplo. Přihlásila jsem se na dvojku, o které jsem věděla, že se věnuje čištění strachů a bloků a rozhodla jsem se najít příčinu. A taky ji našla. Na kurzu se mi podařilo vytáhnout několik „zapomenutých“ nepříjemných vzpomínek z dětství. A zpracovala jsem si je. Cítila jsem se volná. Mohla jsem volně dýchat. To prázdno, které se občas objevovalo v plné síle se najednou zaplnilo svěžím vzduchem a láskou. Seděla jsem a brečela. Ne, lítostí nebo smutkem, ale obrovskou vděčností. Několik týdnů po kurzu jsem žila v euforii, bylo mi moc dobře. V práci jsem podávala excelentní výsledky, byla povýšena. Rodina byla stmelenější, než když dřív. Po nějaké době mi začal zase najíždět ten stav. V tuto chvíli jsem ho dokázala s klidem pozorovat. A začala hledat příčinu, proč se mi to děje. A vyčistila to kvantováním. Už to nebyla záležitost dnů nebo týdnů, ale několika hodin. Stalo se mi to ještě asi čtyřikrát. Tehdy jsem pochopila to, o čem Pavel mluvil: co skutečně znamená být vědomým tvůrcem. Že to není být neustále vysmátý a že se mi nikdy nepřihodí nic špatného, ale že můžu odstoupit od situace a přetvořit ji. Během posledního stavu jsem to vyřešila během pár minut. Od té doby uplynulo půl roku a žádné pocity marnosti, prázdna, zbytečnosti se u mě neobjevily. Kvantuji téměř každý den, aktivně tvořím. Děje se mi hodně dobrého, ale sem tam i to, co se normálně považuje za špatné. Dnes už s tím, ale umím pracovat, takže z těchto špatných situací vytěžím něco dobrého pro sebe. Je mi volně. Cítím se svobodná. A děkuji za to. Jsem moc vděčná za to, že jsem si dovolila být vědomá. A děkuji i tobě, že to lidem s neuvěřitelnou trpělivostí a láskou neustále opakuješ.“ Pavlův komentář: Na tomto příběhu se mi líbí několik věcí, na které chci upozornit: 1) Kvantováním dokážete zázraky už během chvilky, to co z vás však učiní mistry je, když budete trénovat ideálně každý den. A postupně si budete zvětšovat své pole možností. 2) Šťastný život je o naší volbě a přístupu. Vždy můžeme okolnosti proměnit v lásku a dobro. Obzvlášť umíme-li pracovat přímo v informačním poli. 3) Život nám podstrkuje nevyřešené věci tak dlouho, dokud je nevyřešíme, proto se této paní stále vracely ty stavy, dokud nevyřešila všechny příčiny. Tyto příčiny nemusíme najít během terapií, protože jsou velice drobné a často se vztahují ještě k jiným důsledkům. Když umíte kvantovat, snadno je odstraníte pryč, už je nemusíte znovu emocionálně prožívat a nemusíte ani znovu prožívat jejich důsledky. Proto každému doporučuji, aby se naučil sám kvantovat a nespoléhal se jen na terapeuty – průvodce, kteří mohou hodně pomoci. Ale hlavní roli tam pořád hraje člověk sám a když sám se sebou umí pracovat i on, výsledky jsou daleko lepší. 4) Stále se nám něco „děje“ prolínáme se s dalšími sedmi miliardami Vesmírů. To, co se na nás chytí můžeme ovlivnit tím, že si vyčistíme to nezpracované v nás a naplníme to láskou a pak si nastavíme to, co chceme vyzařovat. Pokud dodržíme tento postup, nebude se nám dít, že to nezpracované a bolavé bude ovlivňovat to, co skutečně přitahujeme. Nemůžete si přitáhnout do života nic s čím nerezonujete – ať už pozitivně nebo negativně. A proto naše nastavení určuje co nám do života vstupuje. Když umíte kvantovat, nemusíte se bát ani toho, co nezpracovaného zase někdy vyleze. Ani nemusíte trávit dlouhý čas neustálým čištěním s touhou být dokonale čistý. Jednoduše to zpracujete, když to vyleze a máte hotovo a zase prožíváte to, co chcete skutečně žít. Děkuji ti za to, že jsi na sobě nepřestala pracovat ani ve chvílích, kdy se objevily problémy. Také za to, že sis dovolila být šťastná. Pamatuji si, že to pro tebe na kurzu nebylo vůbec snadné :-). A v neposlední řadě za to, že ses rozhodla svým příběhem inspirovat ostatní a dodat jim odvahu v tom, že nemusí trpět.
Napsat komentář